MTLY - 2. kapitola

3. srpna 2015 v 7:22 | Ivča (kor. Evča) |  Megan Smith - Made To Love You


Kapitola 2
Cooper
Vklouznu do Sadiina pokoje, když nechám Huntera a Jaylinn chvilku o samotě. Je to strašná novinka, která jim vezme jejich mámu příliš mladou a oba je to zničí. Modlím se, aby zabrala nová medikace, léčebné protokoly a výzkumy, aby s tím mohla Sadie bojovat.
Leží tady na nemocniční posteli zakrytá dekami s hlavou na polštáři. Oči má rudé, podlité krví a brečí. Stojím několik kroků od její postele a slyším, jak Hunter a Jaylinn brečí. Ničí mě to a vím, že Sadie je na tom ještě hůř. Chtěla je jen chránit před… touto chvílí a chvílemi bolesti.
Jdu k ní i posledních pár kroků a natáhnu k ní ruku. Opatrně ji držím, jako by byla křehká, ale měl jsem to vědět lépe. Sadie mě vezme za ruku, až jí zbělají klouby a drží se mě, jako by na tom záležel její život. "Nechtěla jsem, aby to zjistili takto," brečí ještě víc.
Posadím se na kraj postele, položím si její ruku do klína, ale ona se posadí a obejme mě. Nejdříve jsem překvapený, protože si nejsem jistý, co dělat, tak tam jen sedím a objímám ji taky. Vím, že mě bere jako syna, ale vyvede mě tímto z míry a vím, že pro ni, Huntera a Jay musím být silný.
Sadie brečí, když tady sedím, objímám ji a uklidňuju. Říkám jí, že je bojovnice, je silná a zvládne všechno. Srdce se mi láme. Jak si může tak silná a statečná žena procházet něčím takovým? Neměla nejlepší život, její idiotský bývalý manžel jí ho zničil, ale má díky němu dvě úžasné děti a dvě krásná vnoučata. Je příliš mladá, aby se vypořádávala s možností, že tady nebude a neoslaví životní chvíle se svými děti a vnoučaty.
Když se dá trochu dohromady, smutně se na mě usměje. "Omlouvám se, Coopere." Utře si tváře. "Ještě jsem se tak nesložila, jako dnes v noci."
"Vůbec se nemáte za co omlouvat," trochu se na ni usměju. "Někdy to ze sebe prostě potřebujeme dostat." a jsem rád, že to udělala, protože kdyby neprojevila ani kousíček citu, dělal bych si starosti a bál se, že ví víc, než Hunter slyšel.
Sadie mě poplácá po ruce. "Mám takové štěstí, že tě má moje dcera ve svém životě." Znova má sklený pohled. "Bude tě potřebovat ještě víc, než kdy jindy." A znova začne brečet.
"Nikam neodejdu," řeknu jí to popravdě. Budu ji držet, když bude brečet kvůli strachu a obavám.
Zhluboka se nadechnu. Nebudu to dělat ale teď, chci počkat po prázdninách a Haileyině a Masonově svatbě. Chci to udělat, až nastane naše chvíle zazářit a ne být zastíněn štěstím jiných lidí, ale teď, když jsme se dozvěděli toto a blíží se můj odchod kvůli baseballové sezóně, která brzy začne, nechci čekat další sekundu.
"Vlastně s vámi chci o něčem mluvit. Možná na to není nejlepší chvíle, nebo místo, ale kdy bude?" usměju se, když si představím svou budoucnost s Jaylinn, jak jde uličkou ve svatebních šatech s mámou po boku. "Chci vás požádat o svolení si ji vzít. Už chvíli nad tím přemýšlím." Vydechnu a usměju se ještě víc. "Bůh ví, že jsem o tom dost přemýšlel, když jsem byl na cestách. Vím, že jsem bojoval proti tomu, abychom byli spolu. Ale to bylo minulý rok a vím bez stínu pochybnosti, že si ji chci vzít."
Sadie se začne smát a to se změní v kašel. Rychle seskočí z postele a chci jít pro sestru, když se začne znova smát. "Omlouvám se," odkašle si. "Jsi nervózní z toho, že bych řekla ne? Protože jsi tak roztřesený, že mi připadáš jako dítě přistižené s rukou v nádobě se sušenkami," směje se.
Dám si ruce v bok, trochu se usměju a mému zatracenému srdci chvíli trvá, než odpovím. "Jen se chci ujistit, že víte, že se na to neptám kvůli tomuto," řeknu a rozhlédnu se po pokoji, protože jsem strašně vyděšený, že nedokážu ani nahlas vyslovit slovo rakovina. Pokud to nepojmenuju, tak to není doopravdy, že?
Sadie poplácá postel vedle sebe. "Coopere, mohl ses mě zeptat včera, den předtím, nebo před měsíci. Moje odpověď je a vždycky bude ano, máš mé svolení si vzít mou dceru. Nemusím znát všechny důvody, proč si ji chceš vzít. Stačí mi jeden pohled na vás dva a kdokoli uvidí, jak moc se milujete."
Do pokoje vejdou v tu chvíli Hunter a Jaylinn. "Mami, souhlasila jsi právě, že miluješ Coopera?" vtipkuje Jaylinn, ale neusmívá se úplně.
Hunter se posadí na jednu židli v rohu. Tiše jí poděkuju, když Jaylinn pustím, aby si sedla místo mě.
"Vždycky jsi věděla, že toho kluka miluju," říká Sadie a vezme Jaylinn za ruku. "Vlastně všechny Cahillovy."
Jaylinn otočí hlavu, celý obličej má rudý a oči uplakané. Hroutí se, ale nechce, aby ji máma takto viděla. Snaží se být silná, ale nedaří se jí to. Hunter se nakloní dopředu, opře se lokty o kolena a svěsí hlavu. Nic se v tuhle chvíli v pokoji nezmění. Jejich svět se rozpadl na kusy. Trhlina, která je odděluje, je v tuhle chvíli nepřekonatelná. Sadie si přitáhne dceru do náručí, když Jaylinn začne vzlykat; uhodí mě to přímo do srdce. Podívám se na Huntera, který vrtí hlavou. Postavím se vedle něj a položím mu ruku na rameno, abych svého nejlepšího kamaráda podpořil.
Chvíli je v pokoji ticho. Jaylinn leží vedle mámy na nemocniční posteli, Hunter si posunul židli k posteli, naklonil se dopředu, opřel si hlavu a asi v tuto chvíli spí, já sedím v rohu na gauči a dívám se ven z okna. Slunce začíná vycházet v dálce za stromy. Už celé dny slunce nesvítilo; byla zatracená zima a sněžilo. Doufám, že to slunce začíná nový den s novými nadějemi a možnostmi.
Sestra zaklepe na dveře a vejde dovnitř. Oslepí mě její úsměv, když se na mě podívá. Vůbec není důvod se smát, myslím si pro sebe, alespoň ne, dokud nemáme odpovědi.
Sadie se posune a podívá na sestru, která píše něco do klávesnice, která je nad postelí. Když skončí, otočí se a usměje na Sadie. "Jak se cítíte, Sadie v rozmezí od 1 do 10, jedna je bez bolestí a 10 je nejhorší bolest?"
Snaží se promluvit. "Asi - " začne znova kašlat a probudí tím Jaylinn. Posadí se a vytřeští oči. "Mami…"
Sadie ji poplácá po ruce, že je v pořádku. Snaží se nadechnout, ale je to jen povrchový nádech. "Okolo 7."
Sestra kývne a poznačí si to do počítače. "No, tak se o to postaráme." Odhlásí se z počítače a jde k bílé tabuli poblíž počítače.
"Jmenuju se Amy a budu do odpoledne vaše sestra." Amy tam napíše svoje jméno vedle doktorova. "Doktor Anderson mi nakázal, abyste se cítila co nejvíce pohodlně." Amy se na Sadie znova usměje, ta se taky snaží usmát, ale obličej se jí zkřiví bolestí. "Budu hned zpátky."
Amy vyjde ven, Jaylinn znova položí hlavu na mámino rameno a vezme ji za ruku. "Miluju tě, mami."
Sadie nakloní hlavu k dceřině. "Taky tě miluju, moje malá holčičko."
Amy se vrátí s injekční stříkačkou v jedné ruce a bílými balíčky v druhé. Položí je na vozík, pak otevře balíčky a vydesinfikuje IV. Když je hotová, hodí to na stůl. Amy utře a strčí jehlu IV. "Asi budete mít hřejivý pocit v celém těle. Je to úplně normální." Amy vyndá jehlu a hodí ji do koše na medicínské prostředky. "A opravdu se vám bude chtít spát."
Podívám se na Sadie a ta převrátí oči. Rychle se podívám na Amy, jestli je to normální. "Je v pořádku," ujišťuje mě.
"Kdy budeme moci mluvit s doktorem?" zeptá se Jaylinn.
Hunter se pohne. Opře se o opěradlo a protahuje krk.
"Doktor Anderson a Carter, zaměstnanci onkologie, tady budou někdy ráno. Budou vám schopni odpovědět na pár otázek." Amy něco napíše do počítače a otočí se. "Pak ji zkontroluju."
Jaylinn si povzdychne. Hunter se podívá na mámu a jen vrtí hlavou. Moc toho od toho rozhovoru na chodbě neřekl. Vím, že se s věcmi vypořádává jinak a umí to jen jedním způsobem.
V kapse mi zavibruje telefon. Vytáhnu ho a vidím, že je to od mé sestry.
Kenzie 6:52: Hunter mi neodpovídá. Nechám děti u mámy a jsem na cestě.
Já 6:53: Dobře, řeknu mu to.
Kenzie 6:54: Je vše v pořádku?
Já 6:55: Nejsem si jistý, o co ještě jde.
Kenzie 6:55: Dobře. Řekni mu, že jsem na cestě.
"Kenzie je na cestě. Nechá děti u mámy a táty." Řeknu Hunterovi.
Jaylinn se na mě podívá a smutně se usměje. Trochu se posune a opatrně vyleze z mámina objetí. Hunter sleduje každý její pohyb a čeká, jestli bude potřebovat pomoc. Opatrně mámu položí, vleze mi do klína a já ji obejmu. Hladím ji po zádech, abych ji uklidnil. Slunce oranžově ozáří pokoj a vytvoří neskutečný mlhavý stín naší už tak chmurné nálady.
"Jsi v pořádku?" zašeptám jí do ucha. Musím slyšet pravdu a vím, že pokud si myslí, že jí Hunter věnuje pozornost, musí nasadit svou statečnou masku.
"Ne," řekne tiše. Začne se třást.
Zadržím dech a nevím, co pro ni můžu udělat. Jsem ztracený v tom, jak ji mám uklidnit a nevím, co můžu udělat, abych celou situaci zlepšil.
"Prostě mě nenech, abych se zhroutila, Coope. Musím být silná kvůli ní a Hunterovi," zašeptá mi do ucha.
"Nikdy tě nenechám padnout," řeknu a políbím ji na spánek.
"Vždycky tě chytnu."
"To potřebuju, abych to zvládla."

Pevněji ji obejmu, aby věděla, že i když začne padat, budu tady, abych ji chytil, a společně zvládneme cokoli, co se stane. "'Dva jsou vždycky lepší, než jeden'" to mně a Masonovi říkala máma, když jsme vyrůstali. Je pravda, že nás nechávala hrát společně, než samotné, ale vím, že mě v tuto chvíli a v následujících dnech a týdnech bude Jaylinn potřebovat víc, než kdy jindy. Je to jediná cesta a jediná volba, kterou máme.
 

24 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | 4. srpna 2015 v 15:31 | Reagovat

díky za překlad :-)

2 Mirka Mirka | 12. srpna 2015 v 0:10 | Reagovat

Děkuji moc za skvělý překlad!!! :-) :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama