MTLY - 1. kapitola

3. srpna 2015 v 7:21 | Ivča (kor. Evča) |  Megan Smith - Made To Love You


Kapitola 1
Není důležitý čas, který jste vložili do tréninku; počítá se to, co jste do tréninku vložili.
- Eric Lindros
Jaylinn
Někdy uprostřed noci mě probudí telefon. Natahuju ruku k nočnímu stolku a samozřejmě mi spadne na zem, takže ho jednou rukou hledám na zemi.
"Co je to?" zeptá se ospale Cooper. "Zní to jako umírající kočka."
Zasténám, natáhnu ruku a hledám telefon pod postelí. Je to Hunter. Srdce se mi rozbuší. Nemluvili jsme spolu od začátku roku a komunikovali, jen když to bylo nezbytné. Nejsme na sebe hnusní, ale oba jsme tvrdohlaví a nechceme se na to podívat z pohledu toho druhého.
Přejedu prstem po obrazovce, abych to vzala. "Haló?"
"Sejdeme se v nemocnici."
"Co? Co se děje?" ruce se mi začnou třást a žaludek převrátí.
"Prostě se tam sejdeme, dobře?" Zavěsí, než ho přinutím k tomu, aby mi řekl, o co jde. Posadím se, opřu se zády o postel a srdce mi buší. Snažím se mu volat zpátky. Nebere to.
"Sakra!"
"Jay," řekne Cooper, který je najednou za mnou. "Kdo to byl?"
Zhluboka se nadechnu a odpovím: "Hunter. Můžeš mě vzít do nemocnice?"
Slyším šustění prostěradel a pak rozsvítí světla. Cooper z šuplíku vytáhne kalhoty a oblékne si je. Dá si ponožky, boty a pak běží znova ke skříni a vytahuje dvě trička. Jedno si natáhne přes hlavu a druhé hodí na postel. Natáhne ke mně ruku a nechám se vytáhnout na nohy. Oblékám se, když myslím na to nejhorší. Děje se něco s MacKenzie? Dětmi? Mou mámou? Proč by mi jen tak zavěsil?
"Jay, přestaň s tím," napomene mě Cooper. "Vím, že myslíš na to nejhorší. Možná to není tak vážné, mysli pozitivně, dokud nevíme, o co, sakra, jde."
Nechá mě v pokoji a něco si pro sebe mumlá, když jde pryč:
"Zabiju toho debila. Co to bylo, sakra, za telefonát?"
Cesta do nemocnice je dlouhá a bolestivá. Cooper mě vezme za ruku a hladí mě palcem, když se mě snaží uklidnit. Když ho mám po svém boku, zvládneme všechno.
~ ~ ~
Přijedeme do nemocnice, Cooper znova volá Hunterovi a nakonec to zvedne.
"Jsme tady, kam máme jít?" odsekne Cooper. Nastane ticho, kdy mu Hunter říká, kde je a bez rozloučení zavěsí.
Cooper se na mě podívá. "Tak pojď."
Oba vystoupíme z auta a sejdeme se u kufru. Mrzne a sněží. Na zemi je o pár centimetrů víc sněhu, než před pár hodinami, když jsme dorazili domů. Pevně chytnu Coopera za ruku a společně jdeme do nemocnice. Udělá se mi zle, když přijdeme ke dveřím. Potřebuju jít na záchod, opláchnout si obličej a uklidnit se. Strašně se bojím.
"Musím na záchod, budu hned zpátky." Pevně mi stiskne ruku, než odejdu.
"Půjdu nám pro kartičky."
Zkontroluju všechny kabinky, jestli jsou prázdné a naštěstí jsou, takže se necítím špatně, když zvracím. Když je vše venku, několikrát se nadechnu a utřu si zpocené čelo.
"No tak, Jay, dej se dohromady. Dostaň ze sebe všechen strach." Říkám si, když se přinutím vstát.
Postavím se, odemknu kabinku a jdu k umyvadlu. Pustím si studenou vodu a umyju obličej. Naplním si ruce vodou, vypláchnu co nejlépe pusu a usuším si papírovým ubrouskem obličej. Nějak vím, že se děje něco opravdu, ale opravdu zlého. Ještě jednou se podívám do zrcadla, upravím si vlasy a pak jdu najít Coopera.
Najdu ho, jak se opírá o stůl a poklepává do něj prsty.
Otočí se, když se jej dotknu a obejme mě. "Jsi v pořádku?"
Snažím se usmát, ale nejde to. Ani nedokážu promluvit, prostě jen kývnu.
Na recepci nám sestra řekne číslo pokoje a podá kartičky. "Pustím vás dveřmi, jděte rovně chodbou k dalším dvojitým dveřím, pak jděte napravo a nastupte do výtahu."
"Děkujeme vám."
Řídíme se jejími instrukcemi, nastoupíme do výtahu, stiskneme číslo 6 a Cooper si mě přitáhne do objetí. Obejmu ho okolo pasu, položím mu čelo na hrudník a zhluboka se nadechnu. Pořád z něj cítím vůni po sexu i s kolínskou. Je úžasné, jak mě to uklidňuje. Je jedno, co na mě život hodí, bez pochyb vím, že tady Cooper bude, aby mě chytil.
"Je to tvoje máma," řekne Cooper tiše.
Vydechnu a nedokážu se nadechnout. Měla jsem s ní dnes večer zůstat. To já jsem měla být doma, ale chtěla jsem zůstat s Cooperem. Jsem tak strašně sobecká, jsem teda vážně skvělá dcera. "Asi se pořád necítí lépe," zakleju. "Věděla jsem, že jsem ji měla přinutit, aby se vrátila k doktorovi. Asi má zápal plic, nebo něco takového."
"Zlato, není to tvoje vina," uklidňuje mě Cooper.
Položím mu tvář na hrudník a poslouchám srdce. "Pořád strašně kašle, až má strašné bolesti hlavy. Ani tak moc dobře nejí." Výtah cinkne a dveře se otevřou. "Všimla jsem si toho u poslední večeře, jak moc zhubla."
S Cooperem jdeme ruku v ruce chodbou. "Taky jsem si toho všiml, ale myslel jsem si, že je to tím, že ji nevidím tak často." Zatočíme nalevo a uvidíme Huntera, jak se opírá o zeď vedle pokoje. Kotníky má zkřížené, hlavu svěšenou a poklepává prsty o zábradlí. Musel slyšet naše kroky, protože zvedl hlavu naším směrem.
Zlost, kterou ke mně choval, je už pryč a tváří se ustaraně a zraněně. Když se před ním zastavíme, zděsím se. Hunter se na mě odmítá podívat a místo toho se dívá na Coopera.
"Je tam máma." Kývne hlavou ke dveřím. "Ale, ehm… než tam půjdete, musíme si promluvit, co se s ní děje."
Cooper mě přitáhne před sebe, aby mě chránil, nebo možná přinutil Huntera mluvit na mě a ne jeho.
"O co, sakra, jde?" chci vědět.
Cooper mě obejme a chrání.
Bratr má obvykle tak jasné oči plné života, ty jsou ale teď temnější, když se na mě dívá. Bolest, kterou zažívám, mi zauzluje žaludek, až jsem najednou celá ztuhlá.
"Máma je nemocná, Jay." Mrkne a otočí hlavu. Další chvíli neřekl nic dalšího, pak si odkašlal a vysypal to na mě. "Má rakovinu."
Cooper mě chytne pevněji, nebo mě možná chytá, když se mi podlomí nohy. Zavřu oči, začnu se potit a třást. Cítím, že mě Cooper políbí na spánek. "Tak moc mě to mrzí," mumlá.
Otevřu oči a dívám se na bratra, který si utírá oči: "Huntere," řeknu, aby se na mě podíval.
Spustí ruce a svěsí poraženě ramena. Jdu k němu a pak ho obejmu. Je smutné, jak náš vztah dopadl. Naštěstí se mě nesnaží odstrčit, tak ho držím ještě pevněji. Potřebuju v tuto chvíli ochranu svého velkého bratra víc, než cokoli jiného a on potřebuje mou, i když je mnou zklamaný. Hunter mě pevně obejme a společně brečíme, uklidňujeme se a necháme naše ostatní problémy v pozadí, jsem si jistá, že to bude jindy.
Naše matka, která z nás vychovala lidi, kteří jsme dnes, má rakovinu. Ještě nevíme detaily, ale rakovina je strašná věc a je jedno, jakého je druhu. Hunter v tuto chvíli myslí na nejhorší. Spočítala bych na prstech jedné ruky, kolikrát jsem bratra viděla brečet. Chodil týden se zlomenou nohou a ani jednou si neztěžoval. Zjistil to, až se mu na to máma podívala a vzala ho k doktorovi. Když mu bylo 11, jel na kole s Masonem a Cooperem a přeletěl přes řídítka. Přijel domů s velkou ránou pod bradou a nepípl o tom ani ve chvíli, když mu to sešívali. Takže když se mnou brečí, znamená to, že je stejně vyděšený jako já.
Přestávám brečet, ale pořád nejsem připravená ho pustit. Upřímně jsem si neuvědomila, jak moc mi posledních 8 měsíců chyběl. Pořád před sebou máme dlouhou cestu k uzdravení našeho vztahu, ale tyto záležitosti z toho dělají hloupost. Musíme si promluvit a vše si otevřeně říct. Hunter zvedne hlavu z mého ramene, ale dál mě hladí po zádech. Naposledy ho stisknu, než ho pustím a podívám se na realitu našich životů.
Rozhlédnu se okolo a vidím, že tady stojíme jen my dva a okamžitě mi chybí Cooperův ochranný štít. Vím, že není daleko, ale nenávidím, že teď nestojí vedle mě s otevřenou náručí. Vždycky jsem byla silná, nezávislá, ale teď mám Coopera a jsem ráda, že mám někoho, kdo mě chrání před čímkoli, co na mě život hodí. Je mou neprůstřelnou vestou a chrání mě před světem.
"Takže, ehm…" založím si ruce na hrudníku. "Víš nějaké detaily?"
Hunter se opře o zeď, zhluboka se nadechne a poškrábe se na hlavě. "Je to rakovina plic. Slyšel jsem to od doktorů, když jsme přijeli na pohotovost. Víc nevím. Když nás přijali a vzali na pokoj," Hunter kývne k máminu pokoji: "Ehm… doktor řekl, že kontaktuje mámina doktora, který pracuje tady v nemocnici, když mu máma řekla, že už jí dělal několik testů."
"Nemůžu uvěřit, že nám to neřekla." Říkám, když se dívám na chybějící dřevo na zábradlí u zdi. "Asi to dává smysl, když nás ujišťovala o tom, že nemusí jít znova k doktorovi kvůli tomu kašli."
"Jo, asi…" Hunter kývne hlavou ke dveřím. "Jsem si jistý, že je vzhůru, pokud chceš jít dál."
Kývnu hlavou, ale musím se zeptat ještě na něco. "Co se jí stalo, když jsi ji tady vezl?"
Hunter se poškrábe na hlavě. "S CC jsme ji brali domů. Zastavili jsme před domem a máma začala kašlat, když vystoupila z auta. Nemohla popadnout dech a omdlela před námi." Povzdychne si. "Měl jsem z ní zatracený infarkt. Byla mimo jen pár sekund, než se znova probrala, rozhlížela se okolo a snažila se přijít na to, proč leží ve sněhu." Zavrtí hlavou. "Ani si nepamatovala, že vystoupila z auta."
Sakra, věděla jsem, že bych ji měla vzít domů a strávit s ní zbytek Vánoc.
Hunter poklepává nohou se mnou a podívám se na něj. "Když doktor vyšel z pokoje, máma mi řekla, že čekala až po Vánocích a Masonově a Haileyině svatbě, aby nám to řekla. Víš, jaká je, nechtěla nám zničit prázdniny a jejich svatbu."
Dopáleně vydechnu. "To je jí podobné, vždycky dává do popředí ostatní a ne sebe." Začnu být naštvaná. "Proč by to před námi tajila? Žádné další kraviny nejsou důležitější, než její zdraví."
Bratr pokrčí velkými rameny. "Je vyděšená."
"To není výmluva." Začnu se třást zlostí, která se šíří do celého těla. Jsem nasraná, že nám to neřekla ve chvíli, kdy to zjistila a jsem nasraná, že myslí na nedůležité věci místo na své zdraví a taky že mi nedovolila, abych tady pro ni byla.
Hunter si povzdychne. "Máš pravdu, to není, ale podívej se na to z jejího pohledu. Nebyla bys vyděšená? Ví, že má před sebou dlouhou bitvu a chtěla počkat po prázdninách." Otočí hlavu a dívá se na chodbu. "Možná se jen snažila nám dopřát poslední prázdniny se šťastnými vzpomínkami."
Kousnu se do tváře, dokud neucítím krev a můžu se zaměřit raději na to. Poslední prázdniny? Ne, odmítám tomu věřit! Hunter na to taky nemůže myslet. Bude s tím bojovat, jako bojovala se vším ostatním, co jí přišlo do cesty.
Sadie McCormicková je bojovnice a nevzdá se bez boje - doslova - o svůj život.

 

25 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | 4. srpna 2015 v 15:26 | Reagovat

díky za překlad :-)

2 Mirka Mirka | 12. srpna 2015 v 0:06 | Reagovat

Děkuji moc za skvělý překlad!!! :-*

3 Yanica Yanica | 23. srpna 2015 v 13:06 | Reagovat

Srdečná vďaka za preklad!!! :-);-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama