CHF - 18. kapitola

31. března 2015 v 22:01 | Iva (kor. Evča) |  Lisa De Jong - Changing Forever
Kapitola 18
Drake


NEMÁM, SAKRA, PONĚTÍ, CO SE STALO. VŽDYCKY uděláme jeden krok dopředu, pak dva zpátky a jsem z toho unavený.
Už tak se mi toho v životě děje dost a připadám si jako na horské dráze, ale něco na ní mi nedovolí se zastavit.
Něco k ní cítím. Něco nového. Něco, co jsem si zakazoval tak dlouho. Mám ji rád, starám se o ni, protože bych jí jinak neřekl o svém otci. To jsem před všemi tajil. Řekl jsem jí toho hodně. Teď vím jednu věc jistě - musíme skončit tu naši blbou hru, nebo se rozdělit. Začíná to příliš moc bolet.
Zvednu telefon a zavolám jediné osobě, která by mi to mohla pomoci vyřešit.
"Ahoj," říká chraplavě, jako by se před chvíli probudil.
"Ahoj, Beau, jak se máš?"
"Dobře, dobře. A ty?"
Položím nohy na zem, když se posadím na kraj postele a snažím se o něco, co jsem nikdy neudělal…žádám o pomoc. "Měl jsem se i líp. Chceš jít na pivo? Musím si s tebou promluvit."
"Děsíš mě," říká ustaraně.
"Jen potřebuju trochu pomoci s jednou věcí, to je vše."
"V 10 mám hodinu, ale pak mám čas. Co kdybys přišel? V lednici ještě zbylo něco od té párty."
"Díky. Budu tam."
~~~
Slyším naštvané bušení na dveře. Ani je nemusím otevírat, abych věděl, že je to táta a není šťastný. Kdokoli, kdy viděl naštvanou stránku mého táty, by vám řekl, že se nebojí ukázat své pocity, ať už v dobrém, nebo špatném.
"Draku, pojď ven. Hned!" jo, mám opravdu problém.
"Už jdu," odpovím a naposledy se podívám na své vlasy do zrcadla. Snažil jsem se je vepředu nagelovat nahoru. Ještě to není úplně v pohodě, ale blížím se k tomu, jak chci, aby ráno vypadaly.
"Draku, pokud to řeknu ještě jednou, budeš běhat kolečka okolo bloku celou noc v dešti!"
Položím jednu ruku na kliku a druhou zhasnu.
Stojí před dveřmi s rukama v bok a je strašně rudý v obličeji. Možná jsem měl přijít hned poprvé, když mě o to žádal.
"Co to děláš? Sestry si potřebují vyčistit zuby a ty tady sedíš skoro půl hodiny a máš zamčeno."
Pokrčím rameny a dám si ruce do kapes. "Omlouvám se. Ztratil jsem pojem o čase."
"Běž se nasnídat." Povzdychne si a stiskne si kořen nosu.
Vždycky byl na mě tvrdý, ale sotva jsem ho slyšel křičet na mé sestry. Není to spravedlivé. Někdy si chci hodit do batohu nejlepší trička, vzít si video hry a utéct. Kdekoli by bylo lépe, než tady.
"To si dnes vezmeš, Draku?" zeptá se máma, když vejdu do kuchyně. Podívám se na staré rudé tričko a džíny s dírami na kolenou; je to moje nejoblíbenější oblečení.
"Je to čisté," lžu a naleju si mléko do misky s cereáliemi.
Sestry sedí naproti mně a tváří se naštvaně. "Máš problém," říká Quinn a vyplázne na mě jazyk.
Zavrtím hlavou a sleduju, jak venku trochu prší. Zajímá mě, jestli dnes trenér zruší trénink. Máme trénink sedmkrát v týdnu a skoro každý měsíc. Pokud není venku, tak v hale. Miluju fotbal, ale žít jím každý den je příliš, zvláště když si kamarádi dělají, co chtějí.
"Už jedu," říká táta, odtahuje si mámu k dřezu a obejme ji. Dělá to každé ráno, co si pamatuju. Je to hnusné.
Políbí ji na rty, než ji pustí a políbí sestry na čela. Když se dostane ke mně, rozcuchá mi vlasy a říká: "Miluju vás. Buďte hodní."
Obvykle něco odpovím. Řekl bych mu, že ho taky miluju, ale ne dnes ráno. To ráno jsem porušil pravidla a skoro mě to zlomilo.
Sledujeme ho odcházet a sestry mu mávají. Znova se dívám na misku s Frosted Flakes. Táta se hodně naštval, ale obvykle je příští den v pohodě.
Máma umyje nádobí. Dívám se z okna, sleduju všechno to barevné listí na obvykle zeleném trávníku a po pár minutách slyším v dálce sirény.
"Mami, co je to?" zeptá se Quinn a běží k oknu.
"Asi se někdo srazil na silnici." Zašeptá, utře si ruce do utěrky a hodí ji na pult. "Dobře, musíme jet. Oblečte si kabáty a obujte se."
S důvěrou poslechneme mámu. V takovýchto dnech, kdy má táta špatnou náladu, víme, že to nemáme zhoršovat.
Tiše projíždíme naším ospalým sousedstvím k hlavní silnici, která vede městem. Jsem úplně omráčený a tisknu čelo k chladnému oknu, když přijedeme k semaforu. Všude blikají modrá a rudá světla a poukazují už na tak mrazivý den.
Dívám se z okna a zajímá mě, jestli přijedeme pozdě do školy, když slyším mámin křik. Nikdy jsem mámu takto neslyšel, i když na nás byla naštvaná, pak ji vidím vyběhnout ze dveří a vím proč. Uprostřed cesty jsou zkroucené plechy auta, které bylo našeho táty.
Srdce se mi zastaví…úplně. Je mi jen 11, ale nejsem hloupý.
Máma si klekne na zem před naše auto. Zoufale hledám na nárazníku nápis: Jestřábi z Jižní Iowy. Je starší, vypálený sluncem a žádný podobný jsem nikdy neviděl. Bolestivě se mi sevře srdce, když to najdu. Toto není dobré. Ani trochu.
Po tváři mi stéká slza. Chci brečet, ale zadržím to.
"Draku, co se děje?" zeptá se za mnou Tessa.
Jednou rukou si utřu slzu a druhou ji vezmu za ruku. "Bude to dobré."
Musím být silný. Táta by chtěl, abych byl takový.
Toho dne vzal tátovi život opilý řidič, čímž zničil mou rodinu, a když jsem vinil toho zasraného bastarda, byl jsem na sebe ještě tvrdší. Myslel jsem si, že to způsobilo moje chování…kvůli tomu, co jsem neřekl ráno. Od té chvíle mě každý den zajímalo, jestli na mě myslel, když ucítil ránu. Kdybych ráno nebyl takový debil, věnoval by větší pozornost tomu, když se rozsvítila zelená? Hluboko uvnitř si myslím, že to nemělo nic společného se mnou, ale vnitřně cítím, jako by to mělo se mnou společné všechno.
Jen tehdy jsem mu neodpověděl, že ho miluju a litoval jsem toho…bude to tak po celý život. To, co se stalo ten den, ovlivnilo rozhodnutí, která jsem udělal. To proto pořád utíkám pryč od monster, které mě pořád dohání. Ale když pořád žijete v noční můře, nezáleží na tom, jak rychle utíkáte, nikdy se nedostanete pryč.
Musím najít způsob, jak se otočit zpět…fotbal nemůže být jedinou věcí, kterou ve svém životě mám. V jednu chvíli ho budu muset nechat jít a žít pro sebe. Musím najít odpuštění.
Zhluboka a dlouze se nadechnu a zaklepu na Beauovy dveře. Alespoň pětkrát cestou sem jsem se chtěl otočit. Doufám, že nebudu znova osel.
"Čau," říká Beau a otevře dveře.
"Díky, že jsem mohl přijít." Poplácám ho po zádech, když projdu kolem něj a posadím se na okraj velkého gauče. Pomáhal jsem Beauovi a Corymu stěhovat věci na začátku semestru. Byl to mládenecký byt: bílé zdi, nábytek z černé kůže, pár lamp a velká TV. Jejich přítelkyně udělaly s bytem zázraky a přidaly pár jasně rudých a modrých obrázků a velký rudý koberec. Myslím, že je šílené, že je to vůbec nechají udělat.
"Chceš něco na pití?" zeptá se Beau a otevře lednici.
"Pivo. Prosím."
Podívá se do lednice a zvedne obočí. "Máš dnes trénink?"
"Sakra," zasténám a přejedu si dlaní po tváři. "Nenávidím fotbalovou sezónu."
Beau se zasměje a jde ke mně s dvěma vodami. "Je to jen pár měsíců v roce." Posadí se do křesla naproti mně a upřeně se na mě dívá. Je čas na to, aby show začala.
"Potřebuju pomoc."
"Dobře, ale rozveď to." Otočí víčkem, ale pořád se na mě dívá.
"Emery." Je to jediné slov, najednou se jeho tvář uvolní, a myslím si, že ví, kam tím mířím.
"Pokračuj."
"Mám ji rád. Do prdele. Mám ji hodně rád a nejsem si jistý, jak jí to projevit tak, abych ji nenaštval. Pár hodin je to mezi námi opravdu super, nebo dokonce celý den a pak se to posere."
Podívá se na strop a vydechne. "Co jsi, do prdele, udělal?"
"Nic. Myslím, všechno. Kurva, já nevím." Poraženě zvednu ruce. Emery 1, Drake 0. Bude to trvat věčnost a myslím, že pořád vyhrává.
Nakloní se a opře lokty o kolena. Vážně se na mě dívá. "Jen mi řekni, co se stalo."
"Měli jsme společný projekt, na kterém jsme pracovali. Znáš mě. Obvykle je mi jedno, jestli mě holka má ráda. Není to moje priorita, ale Emery je jiná. Je chytrá, sebevědomá a je jí u prdele, že jsem zadák fotbalového týmu. Jen se stará o mě a mou osobnost…nedokážu to vysvětlit."
Odmlčím se a v duchu si říkám další část. Beau mě zná, ale taky zná Emery a nevím, co si bude myslet, až mu řeknu zbytek. "Na párty jsme se políbili. Flirtovala s Colem, nebo bych měl říct, že on flirtoval s ní. Odtáhl jsem ji pryč a skončili jsme v koupelně. Od té chvíle se pořád přetahujeme. Já se odtáhnu, ona se naštve a pak se to opakuje znova o pár dní později."
Zavře oči a zeptá se: "Spal jsi s ní?"
"To opravdu není do prdele tvoje věc, Bennette, ale ano. Měli jsme sex."
Když se na mě upřeně dívá a vytřeští oči, vím, že si myslí, že jsem podělaný idiot. "Řekl jsi, že máte určitý vztah? Pokud je vše dobré a děláte jen sex, nedostaneš se velmi daleko. Neznám Emery dobře, ale není taková holka. Není holka, se kterou můžeš vyjebat, Draku. Všechno dělá z určitého důvodu. Jaké jsou tvoje?"
Jeho slova otřesou každou představou, kterou jsem měl o Emery a nedopracoval jsem se k tomu. Není to o tom, co dělám, nebo kam míříme. Je to o tom, co nedělám. "Řekl jsem jí něco, co jsem neřekl nikomu jinému. Ani nikomu tady."
"Opravdu? Kdy jsi to udělal?"
"Poté, co jsme měli poprvé sex," přiznám tiše.
Beau zavrtí hlavou, postaví se, jde k lednici a vytáhne pivo. "Jsem si jistý, že si toho váží, ale pokud s Emery opravdu něco chceš, budeš muset udělat něco víc, než jen mluvit v posteli. Rande? Večeře? Tancování? Nevím, ale toto u ní nebude fungovat. Je na to příliš chytrá." Zarazí se a dlouze se napije. "Dobré je, že tě musí mít trochu ráda, když to vydržela tak dlouho."
"Dobře, chápu to. Co mám dělat teď?"
Zasměje se a odloží pivo.
Opřu se dozadu a položím ruku na opěrku gauče. Bude to zatraceně dlouhé odpoledne.
~~~
Poté, co jsem si promluvil s Beauem, se cítím lépe i hůř. Lépe, protože vím, co musím udělat a není to nemožné. A hůř, protože jsem se viděl očima Emery. Není to hezký obrázek. Popravdě je to horší, než ošklivé.
V pondělí večer jsem jí napsal a řekl, že musím na něčem pracovat, než se znova uvidíme. Týkalo se to mě, ale nemusí to vědět. Ještě ne.
Ale dnes jsem ve třídě jen proto, abych ji viděl. Nikdy nevynechává hodiny. Chtěl jsem to udělat, ale měl jsem pocit, že by znala můj důvod.
Schválně přijdu později a vyberu si místo uprostřed. Znova jsem zbabělec; nechtěl jsem vejít do místnosti a rozhodovat se, jestli byl dobrý nápad posadit se vedle ní, nebo ne. Nejsem připravený o všem mluvit.
Pár minut předtím, než hodina začne, ji vidím koutkem oka přicházet. Zarazí se kousek od řady, kde sedím, ale krátce sklopí zrak a jde dopředu.
Po většinu hodiny se dívám na ni. Vlasy má svázané do drdolu a má na sobě ty zatracené tmavě orámované brýle, které na ní vypadají roztomile.
60 minut čekám, až se na mě podívá. Pořád si říkám, že se možná podívá dozadu a ukáže úsměv, který mi tak moc chybí. Je to odmítnutí. Naser si.
Když profesorka McGillová končí hodinu, vstanu a chci vidět, co dalšího Emery udělá. Není překvapením, že jde rovnou doprostřed řady a nepodívá se mým směrem.
Hrudník mě bolí, ale nakonec ji vidím a to je to nejlepší. Tlačí mě to k tomu, co musím udělat a co jsem měl udělat už dlouhou dobu.
 

18 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | 1. dubna 2015 v 0:14 | Reagovat

díky za překlad :-)

2 Mirka Mirka | 1. dubna 2015 v 1:51 | Reagovat

Děkuji moc za skvělý překlad!!! :-) :-)

3 Mia Mia | 1. dubna 2015 v 13:43 | Reagovat

Díky mockrát za další kapitolu! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama