When It Rains - 28. kapitola

23. července 2014 v 17:00 | Iva (kor. Eva) |  Lisa De Jong - When It Rains
Kapitola 28
O tři měsíce později - květen 2013


NIKDY JSEM NEBYLA NADŠENĚJŠÍ, když jsem viděla, že zima odchází, zejména když vidím nadcházející jaro. Učím se to den po dni. Naučila jsem se, že nemůžu pohřbít minulost, jen se to tím zhoršuje.
Pořád je těžké myslet na den, kdy jsem ztratila Ashera, ale čas od času si to dovoluju. To je další důvod k tomu přivítat jaro…můžu ležet venku a dívat se na hvězdy. Pokaždé, když to dělám, mám pocit, jako by ležel vedle mě. Kdybych nechala svou mysl plout, cítila bych ho, jak mě drží za ruku a někdy si myslím, že cítím, jak mě hladí prsty ve vlasech.
Chybí mi.
Za posledních 106 dní jsem na něj myslela 106 krát. Přečetla jsem všechny jeho vzkazy alespoň 10 krát a některé moje nejoblíbenější si čtu denně. Nevím, jestli s tím někdy přestanu.
Lezu doprostřed Beauovy staré trampolíny, zastavím se uprostřed a dívám se na jasnou noční oblohu. Je to o tolik lepší, než želva, kterou si v pokoji zapínám noc co noc. Připomíná mi to táborák, který pro mě Asher připravil. Skoro cítím tu chuť čokolády a marshmallow na jeho rtech. Kdybych zavřela oči, přehraje se mi ta celá noc jako film a vrátím se do šťastnějších chvil.
Poté, co jsem byla několik minut ve sladkých vzpomínkách, slyším z dálky známý zvuk. Který jsem měsíce neslyšela. Který jsem chtěla slyšet každý den do chvíle, kdy odjel na vysokou.
Zůstanu na místě a čekám, až uslyším zavrzat dveře jeho auta. Když se to stane, je tak lákavé vstát, běžet k němu a skočit mu do náručí, ale nezdá se, že by na mě jeho náručí ještě čekalo. Jako bych ztratila to právo.
Dva kluci.
Dvě lásky.
Oba jsou pryč.
Jednoho jsem odstrčila a druhého navěky ztratila.
Cítím lítost. Smutek mě stravuje.
Koušu se do spodního rtu, když ho slyším prásknout s dveřmi a tiše čekám, až uslyším prásknutí hlavních dveří, ale nestane se to.
Zhluboka a bolestivě se nadechnu, zavřu oči a poslouchám jeho kroky v trávě. Po mnoha hlasitých úderech srdce je otevřu znova a vidím, jak stojí u mých nohou a tiše mě sleduje.
Světlo měsíce se mu odráží na kůži a připomíná mi to, jak krásný je. I bez světla vím co má uvnitř a to je to nejlepší. Je úplným balíčkem.
"Co tady děláš tak sama?" zeptá se hlubokým chraplavým hlasem, který mi tak moc chyběl. Strávila jsem noci tím, že jsem si představovala jeho hlas, když řekne moje jméno.
"Dívám se na hvězdy," odpovím a cítím, jak se mi stahuje krk.
"Co děláš doma?"
"Udělal jsem poslední test dřív a strašně moc jsem chtěl vypadnout z koleje," říká a projede si prsty svými hnědými vlasy.
Znova to začne přerůstat od chvíle, kdy jsem ho viděla naposledy na pohřbu. "Můžu se k tobě přidat?"
Říká to nejistě, ale já jsem si jistá. Chyběl mi.
"Myslela jsem si, že se nikdy nezeptáš," vtipkuju a poplácám místo vedle sebe.
"Mrzí mě, že jsem nezavolal. Věci byly šílené," říká Beau, když se položí vedle mě.
"To je v pořádku."
"Co jsi dělala?" zeptá se a dá si ruce za hlavu.
Jsem smutná, když myslím na to, kolikrát jsem mu chtěla zavolat, ale neměla jsem dost kuráže. Polknu a snažím se zvládnout své pocity. Snažila jsem se být lepší, nezadržovat v sobě pocity, ale toto byla výjimka.
"Pracovala jsem a většinou četla. Přemýšlím nad tím, že k tomu něco brzy přidám."
Zasměje se a cítím, jak se jeho ruka dotkne mojí. Z toho dotyku cítím chvění na páteři a je to matoucí, tak to odstrčím dozadu, protože nechci cítit něco, co se nikdy nestane. Ještě jsem se s těmi pocity nevypořádala.
"Vždycky můžeš jít do školy. Jsi příliš chytrá, abys tady zůstala."
"Možná." Pokrčím rameny.
"Teď vím, že je život o něčem víc, než o práci v restauraci. Ale upřímně, nedostala bych se přes to, kdybych tam za poslední měsíce nechodila a neviděla se s lidmi, kteří tam chodí každý den. Jsou pro mě teď jako rodina, víš?"
Otočím se k němu obličejem a vidím, jak se zašklebí. Ví, že se na něj dívám, ale vyhýbá se mi pohledem.
"Mrzí mě, jak jsem to nechal v den toho pohřbu. Je to divné, víš? Snažím se utěšit osobu, kterou miluju, když truchlí pro toho, koho milovala." Zavrtí hlavou a pořád se mi nedívá do očí. "Nevím, jestli jsem ti dal to, co jsem si myslel, že si zasloužíš, nebo jsem byl sobecký, ale když nad tím teď zpětně přemýšlím, přeju si, abych to udělal jinak."
Srdce mi prudce klesne. Kdy se věci tak zhoršily? Když se snažím ohlédnout zpátky a vše vyřešit, vždy to ukáže na Drewa, ale když o tom opravdu přemýšlím, byla jsem to jen já. Nevypořádala jsem se s věcmi nejlepším způsobem. Nenechala jsem nikoho, aby mi pomohl…jak by mohli, když to ani nevěděli.
"Nic jsi neudělal špatně. Byla jsem sobecká a myslela si, že všeho necháš a zůstaneš se mnou," přiznám a rukávem si jemně poklepu oči.
Proplete si prsty se mnou a přísahám, že držení za ruce nikdy nebylo tak dobré. Utěšuje mě to, že máme pořád šanci na naše kamarádství.
"Chtěl jsem tady být pro tebe. Chtěl jsem tě tak moc držet a nikdy tě nenechat odejít, ale nemohl jsem být takovým klukem."
"Jakým klukem?" zeptám se a hrudník se mi zvedá a klesá s každou ubíhající sekundou. Proč mi to dělá?
"Kluk, který není dost dobrý a vždycky bude druhý. Z nějakého důvodu jsem si myslel, že jsme to měli. Sakra, cítil jsem to, ale když na to přišlo, mýlil jsem se." Odmlčí se a poprvé se mi podívá do očí.
"Když jsi mi řekla, že jsi nebyla připravená, skoro mě to zabilo, ale myslel jsem si, že to nebyla jen naše chvíle, že jsi potřebovala prostor."
"Beau -"
"Ne, nech mě to doříct," přeruší mě a otočí se ke mně celým tělem. "Byla pro nás naděje. Když jsem se na tebe podíval, neviděl jsem holku, se kterou jsem chtěl sdílet první polibek, viděl jsem holku, se kterou chci sdílet každý polibek. Možná to zní hloupě, ale představoval jsem si nás na věky, Kate. To ráno, když jsem tě viděl v autě s Asherem, měl jsem pocit, jako by mě někdo bodl do srdce. Nikdy se takto nechci cítit znova."
Ironií je, že mě on právě teď dusí. Vina je reakcí na to, čeho litujeme. Když vím bez pochyb, že jsem tehdy nebyla připravená na Beaua, nikdy jsem mu nechtěla ublížit.
"Mrzí mě to. Doufám, že ti to někdy budu moci vysvětlit. Vím, že to nic nezlepší, ale možná to pochopíš. Nikdy jsem ti nechtěla ublížit. To byla poslední věc, kterou jsem kdy chtěla."
"Myslím, že jsem to věděl," říká.
Dívám se znova na oblohu a snažím se hledat souhvězdí, abych zaměstnala své myšlenky. Jsem ráda, že jsme měli možnost si takto promluvit a zmenšit ten odstup mezi námi, ale taky vyšly najevo věci, na které jsem nemyslela dlouhou dobu.
"Budeš doma celé léto?" zeptám se.
Pustí mi ruku, posadí se a tře si rukou čelo. "Jo, chystám se pracovat s tátou."
Kývnu a dívám se na jeho široká a opálená záda.
"Raději bych měl jít do postele. Musím zítra pracovat," říká a sklouzne po okraji trampolíny.
"Beau."
Zastaví se, ale neotočí. "Jo?"
"Můžeme být letošní léto spolu? Jako to bývalo předtím?"
"Já nevím," říká a odchází pryč.
Možná jsem ho měla zastavit…ale neudělala jsem to.
***
"Jsem ráda, že ses dnes rozhodla přijít. Jak ses měla?" zeptá se doktorka Karcherová, když si položí psací podložku do klína.
Přišla jsem tady jednou před několika lety na nátlak mámy, ale odešla jsem s tím, že jsem neřekla víc, než svoje jméno. Nebyla jsem připravená, ale jeden z Asherových vzkazů mě přiměl tady přijít.
Držela jsem ho v ruce a četla si ho znova a znova, než jsem se rozhodla konečně přijít. I teď otáčím papírem mezi prsty a říkám si ta slova pořád dohromady.
Mluv s někým. Když v sobě budeš vše zadržovat, vzdálíš se od osoby, kterou bys mohla být.
Má pravdu. Zmeškala jsem tolik věcí a teď to přestane. Drew už nebude důvodem, abych dělala nějaké rozhodnutí. Je to můj život a přebírám nad ním kontrolu.
Pořád jsem se nerozhodla, jak moc jí to chci říct. Byla jsem tady několikrát, ale vždy jsem se uzavřela a skončila u toho, že jsem brzy odešla.
Nemůže vrátit čas a vymazat znásilnění.
Jak mě napraví?
"Od teď to vše beru den po dni," odpovím a snažím se pohodlně usadit na židli.
"Jaký je pro vás normální den?"
Podívám se na strop a snažím se sestavit svůj běžný den. Žiju s tím, že o tom moc nepřemýšlím. "Většinou jdu ráno do práce. A když skončím po obědech, obvykle si jdu zaběhat. Zbytek dne strávím čtením, nebo sledováním TV s mámou, když je doma."
"Jaký máte vztah s mámou?" nakloní se blíž a poklepává si perem o bradu.
"Je to lepší, než předtím. Hodně pracuje a chvíli jsme nekomunikovaly tak, jak bychom měly. Pracujeme na tom."
"Byl váš vztah vždycky těžký?" co mají tyto otázky společného s tím, proč jsem tady?
"Ne, začala jsem se odtahovat, když mi bylo 16," odpovím.
"A proč to bylo, co myslíte?"
"Myslím, že to bylo dohromady s tím, že jsem vyrůstala a vzdalovala se. Vzdálila jsem se skoro od všech," přiznám a opřu se loktem o opěrku. Nevím, jestli je křeslo nepohodlné, nebo je to tím, že jsem tady a cítím se tak.
"Co způsobilo to, že jste se vzdálila?" zeptá se a nakloní hlavu. Doktorka Karcherová se na mě upřeně dívá se svými vlnitými hnědými vlasy a brýlemi, jejichž obroučky jsou příliš velké.
Zaměřím se na diplomy visící na zdi. Je jich alespoň 6, ale neohromí mě. Pro mě to jsou jen papíry, dokud neuvidím něco, co z toho vzejde.
"Před několika roky se něco stalo a nemůžu najít cestu, jak se s tím vypořádat." Odmlčí se a zvednu nohy, abych si je mohla obejmout. "Proč by se s nimi měl vypořádávat někdo jiný?"
"A když si to teď myslíte, jak se cítíte?"
Musím o tom přemýšlet, než odpovím. Je to méně bolestivé, když na to myslím, než předtím, ale pořád to ovlivňuje obrovskou část mého života. Drží mě to zpátky a zastrašuje.
"Pořád to bolí. Vždycky bude, ale je snadnější se s bolestí vyrovnat, když ubíhá stále více času.
"A co děláte, abyste se s tím vypořádala?"
"Snažím se čelit svým strachům a pokračovat," odpovím upřímně.
"Pojďme si o tom promluvit…"
Hodinu se vracíme tam a zpátky a hrajeme hru na přetahovanou s našimi slovy. Povídám jí o svém dětství. Řekla jsem jí o tom, že jsem vyrůstala bez otce, když jej ostatní okolo měli. Řekla jsem jí o Beauovi, a jak jsme si byli blízcí, když jsme vyrůstali. A když jsem se dostala ke chvíli, kde se mě zeptala, proč se to vše změnilo, musela jsem se rozhodnout. Řeknu jí, proč se věci teď změnily, nebo je to něco, co si schovám na jindy?
"Proč si s Beauem nejste tak blízcí, jako předtím?" zeptá se a nakloní se víc dopředu.
Dám si ruce pod kolena a dívám se na knihovnu umístěnou napravo. Vím, že to nikomu neřekne, ale pořád je pro mě cizí. Ještě z toho nemám dobrý pocit.
"Kate, vaše tajemství jsou tady v bezpečí. Nechte mě, abych vám pomohla," říká tiše a otáčí si s hodinkami na zápěstí.
"Kolik času máme?" zeptám se nervózně. Možná je naše schůzka skoro u konce a já můžu jen odejít a rozhodnout se, co chci dělat později…pokud se rozhodnu vrátit.
"Dnes mám poslední schůzku s vámi. Máme tolik času, kolik budeme potřebovat."
Další rozcestí…další chvíle, kdy jedno rozhodnutí vše změní.
Tak mluvím. Řeknu jí o noci, kdy se můj život změnil a ona mě zastaví a řekne mi, že to nebyla moje vina. Vím, že je to pravda, ale taky vím, že bych změnila to, jak to skončilo, protože bych nešla do toho domu a nevěřila Drewovi.
"Myslela jste si někdy, že jste překompenzovaná? Odstrkujete od sebe vše a všechny kvůli tomuto vyšinutému klukovi?"
Pokrčím rameny. "Někdy. Odstrkovala jsem Beaua a on je ten nejmilejší a nejupřímnější člověk, kterého znám. Necítila jsem se normálně a nemohla jsem pochopit, proč by někdo se mnou chtěl být."
"Milovala jste někdy někoho, kdo vás změnil? Milovala jste je i poté?" Poté, co o tom popřemýšlím, si uvědomím, že se většina lidí v mém životě změnila. Všichni jsme se změnili.
"Jo," zašeptám a cítím, jak se mi slzy hrnou do očí.
"Proč by měl být Beau jiný?"
"Já nevím," říkám a zavrtím hlavou. "Já nevím. Možná je to všechno mnou."
"Proč to říkáte?"
"Nemyslím si, že si ho ještě zasloužím," brečím a v mém srdci je ještě větší díra, když to říkám.
"A co se stalo, že se takto cítíte?" zeptá se a položí si poznámky před sebe na stůl. Celé tělo mě bolí, když znova prožívám tu chvíli, která mi změnila život.
"Byla jsem znásilněná," vzlyknu a přitáhnu si nohy k tělu.
"Jak by to mohla být vaše chyba?"
Zakryju si obličej dlaněmi a opřu lokty o kolena. Toto mě úplně vyčerpává.
"Kate, můžete se mnou mluvit," zašeptá a hladí mě nahoru a dolů po zádech.
"Neudělala jsem nic, abych si to zasloužila! Dobře? Byla jsem tam, protože tam byla moje kamarádka. Jen jsem chtěla mluvit a bavit se." Utřu si rukávem slzy pod očima. "Obelstil mě. Okradl mě."
"A proč by si o vás Beau měl myslet něco horšího?"
Ztotožňuju se s jejími slovy, a když skončím, praští mě to do tváře. Mýlila jsem se.

Mýlila jsem se celé tři roky a je na čase, abych to napravila.
 

22 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Mirka Mirka | 23. července 2014 v 18:10 | Reagovat

Děkuji moc za překlad!!!

2 terysek terysek | 23. července 2014 v 18:11 | Reagovat

děkuju moc za další kapitolu! :-)

3 gabina gabina | 23. července 2014 v 20:24 | Reagovat

Ďakujem za preklad ďaľšej kapitoly. :-)

4 diana diana | 23. července 2014 v 22:23 | Reagovat

Dakujem. :-)

5 kaci kaci | 23. července 2014 v 22:40 | Reagovat

Úžasný jako vždy,díky moc.

6 Renca Renca | 24. července 2014 v 7:38 | Reagovat

Děkuji za překlad.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama